Proč jsme si přestali naslouchat?

Když ke mně Kamila poprvé přišla, měla zarudlé oči od pláče a mírně popotahovala. Nuceným úsměvem se snažila zakrýt rozpaky, které v ní naše první setkání vzbuzovalo.

Bez zbytečných otázek jsem jí nabídla krabičku s povytaženým papírovým kapesníkem. S díky jej přijala a otřela si zvlhlá víčka.

Šla jsem pro obě připravit do konvičky nový čaj a nechala jí tak pár minut na to, aby se mohla dát trochu dohromady.

Kamilu jsem osobně neznala. Přišla ke mně dnes poprvé. Věděla jsem jen, že má problémy s partnerem.

Jako by poslední dobou lidé neřešili nic jiného, než vztahy. Pomyslela jsem si.

Kamila byla mladá, pohledná žena kolem pětatřiceti. Měla spoustu přátel, dělala práci, která ji uspokojovala a finančně na tom nebyla špatně. Přesto tu bylo jedno velké ALE.

Kamila nebyla šťastná v partnerském vztahu a hledala radu, jak se svým životem naložit dál.

Odpověď na své trápení měla v sobě, jen o tom zatím nevěděla.

Začala mi vyprávět svůj příběh. Příběh plný zklamání a nefunkčních vztahů.

„Začalo to vlastně už v dětství… . Otec vlastně sám neuměl dávat najevo city. S maminkou si později také nerozuměli. Proto jsem raději volný čas trávila venku s partou. Tam jsem alespoň měla pocit, že někam patřím. Že jsem důležitá.  Vím, že mě naši měli, a mají, pořád rádi, jen…,“ na okamžik se odmlčela a sáhla po krabici s kapesníky, která ležela před ní na stolku.

„Myslela jsem si, že taková nikdy nebudu,“ vzlykala.

„Jaká taková?“ zeptala jsem se jí.

„Jako moje mamka,“ zašeptala a polykala při tom slané slzy.

„Jaká je vaše maminka?“

„Je skvělá. Teď už je úplně někde jinde. Začala konečně žít život po svém, i když jí to trvalo hrozně dlouho. Dneska je to samostatná žena a konečně přišla na to, jakého muže by vedle sebe chtěla mít.“

„A dřív? Jaká byla dřív?“

Kamila se na mi zahleděla do očí, jako by nevěděla kde začít.

„Víte, ona byla dřív hrozně slabá. Ve všem ustupovala. Táta si mohl dělat v životě, co chtěl, ale ona ne. Všechno mu tolerovala. Abyste tomu správně rozuměla, můj tatínek nebyl žádný sukničkář, on skoro ani nepije. Ale pořád upřednostňoval svoje zájmy před rodinou a mamka na všechno byla sama. A pak to mamka samozřejmě nezvládala. Obzvlášť když jsme já a ségra byly v pubertě. To bylo peklo.“

„A vy se na rodiče zlobíte?“

„Zlobím se na tátu, protože si začínám uvědomovat, že ON JE TOU PŘÍČINOU. On může za to, že jsem si celý život hledala jen samé sobce. NENAUČIL mě nic jiného. NEDAL mi jiný vzor toho, jak se má muž k ženě chovat. A i když se mi to jako dítěti, nebo dospívající slečně nelíbilo, nedokázala jsem ten rodinný model změnit.“ Kamila žila život oběti.

Nebyla tvůrcem vlastního života, nepřebírala odpovědnost.

Seděla přede mnou, ruce pevně zaťaté v pěst, a z jejího výrazu tváře bylo patrné, jak moc se zlobí. Znala jsem to. Kamila nebyla jedinou ženou, která se v dospělosti potýkala s nefunkčním vzorcem neseným z původní rodiny. Naši rodiče nás ovlivňují vším, co dělají. Děti se učí kopírováním dospělých autorit. A ať chceme nebo ne, ať se nám to líbí nebo nelíbí, tou autoritou pro ně jsme. A ony nás pozorují v každém okamžiku. Věnují nám plnou pozornost, i když to tak mnohdy nevypadá.

Schválně. Už jste někdy zažili situaci, kdy jste si chtěli říct něco mezi čtyřma očima, a i přestože jste mluvili potichu, se z vedlejší místnosti ozvalo dítě, a na vaši otázku (která mu nebyla určená) odpovědělo? Všimli jste si někdy malých dětí, jak mají našpicovaná ouška, aby jim náhodou při hře něco neuniklo?

Děti nás vnímají a učí se od nás ve chvílích naší radosti, smutku, vzteku, zoufalství. Zkrátka pořád. A pak si do života nesou své vzorce chování, podle kterých žijí dál s heslem: „Žili takhle mí rodiče, bude to dobré i pro mě.“

Pozitivní na tom je, že tyto NAUČENÉ VZORCE CHOVÁNÍ MŮŽEME ZMĚNIT. Tak jako jsme se je naučili používat, můžeme se je odnaučit a nahradit je jinými, funkčními modely, které budou mnohem přínosnější pro náš zvolený způsob života.

Ale jak na to?

Stejně jako Kamila, i vy se musíte nejprve rozhodnout začít se svým životem něco dělat. Chtít zkrátka změnu. Většina lidí se pro změnu rozhodne až ve chvíli, kdy je současný stav věcí začne skutečně bolet. Kdy je začne omezovat a přinášet jim větší a větší nepohodlí. To je okamžik, kdy se většina rozhodne pro změnu. Lidé nemají rádi bolest a ta emoční není o nic menší než fyzická.

Můžete se oddělit od stáda a rozhodnout se pro změnu dřív.

Jak poznám, že je čas na změnu?

Stačí se zamyslet nad jednotlivými oblastmi vašeho života. Dejte si čas a v klidu popřemýšlejte, kde ve svém životě jste a kde chcete být? Jak chcete, aby váš život vypadal dnes, za rok, za pět nebo deset let? Jdete správným směrem? Jsou kroky, které činíte nyní těmi správnými, co vás dovedou k vašemu cíli? Je tahle práce tak, která vás uspokojuje a baví? Jste šťastní v partnerském vztahu? Žijete život, jaký chcete žít nebo k němu alespoň kráčíte? Pokud jste ještě nevykročili, je na čase zvednout zadek a vydat se na cestu.

„Je jedno, jak rychle jdeš. Důležité je nezastavit se.“

A jak to bylo s Kamilou?

Kamila si několik týdnů pokládala tyto a jim podobné otázky stále dokola. Pracovala na sobě a snažila se rozpomenout na to, co vlastně ve svém životě doopravdy chce. Pochopila, že tím nejcennějším, co pro sebe může udělat, je získat zpět svou ztracenou sebedůvěru a začít se mít znovu ráda. Poznat samu sebe a začít být hrdá na to, kým je.

Pár týdnů to trvalo.

ALE STÁLO TO ZA TO!

Na poslední koučovací sezení přišla Kamila s úsměvem na tváři a ke kávě nám přinesla mrkvový dort. Celá zářila.

„Bude to chtít ještě hodně práce, ale dnes už vím, kým jsem a hlavně vím, kam v životě jdu. To je pro mě to nejdůležitější. Děkuji.“