Nenechte si nikým ukrást váš sen!
Některé příběhy byly staré desítky let, jiné voněly čerstvostí.
Jedny byly šťavnaté a hravé, jiné plné slz a bolesti.
Jedno měly všechny ty příběhy společné. Byly opravdové. Zaznamenané, zde pod lipami, ve své surové čistotě.
Zaposlouchala jsem se do šepotu listů a přivřela oči. Snad proto, abych se stala téměř neviditelnou. Snad proto, abych nerušila ten posvátný okamžik, kdy se mi stromy rozhodly předat část ze své moudrosti.
Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná rozpoznat jednotlivé hlasy a oddělit je od všech ostatních.
Byl to nekonečný mumraj slov, intonace a příběhů.
Po chvíli jsem si uvědomila, že ke mně jeden z těch hlasů promlouvá o poznání silněji. Zaměřila jsem na něj pozornost a náhle všechny ostatní utichly.
Nastalo bezvětří.
Byl to zvláštní a významný okamžik. Sluneční paprsky probleskávaly skrze zelené, srdcové listy lip a já přes zavřená víčka pociťovala jejich sílu. Bála jsem se otevřít oči. Ne snad proto, že by slunce pálilo přespříliš. Bála jsem se toho, že když oči otevřu, nahlédnu hluboko do svého nitra.
Nebyla jsem na takový pohled připravená.
Nechtěla jsem začít psát svůj příběh.
Žila jsem ve své zóně pohodlí. Věděla jsem, co mě čeká zítra i za týden. Měla jsem svou rutinu, svou práci, rodinu, každodenní povinnosti. Nechtěla jsem nic měnit.
Nebo snad ano?
Něco ve mně mi říkalo, že ano. Že už přišel ten správný čas.
Ale na co? Co by se mělo stát? Co by mělo být jinak?
Bála jsem se změny. A bála jsem se moc.
Nechtěla jsem začít žít jinak. Nechtěla jsem začít dělat věci jinak. Bylo to nebezpečné. Bylo to nové a mohlo by to změnit můj dosavadní život.
Co kdybych o něco přišla? Co kdyby můj život už nebyl takový, jaký jsem jej znala doposud? Co by si o mně pomysleli přátelé, známí, kolegové v práci, má rodina?
Mysleli by si snad, že už je to zase tady? Že začínám být stejná jako dřív?
Neukotvená, věčně rozlítaná a hledající? Žena, kterou nelze strčit do škatulky a očekávat od ní normální, standardní průběh života? Žena, která se nespokojí s průměrností? Bojovnice za lepší zítřky? Naivka věřící v dobro?
Otevřela jsem oči a sluneční paprsky mě celou pohltily. Cítila jsem teplo obepínající mé tělo. Lehký letní vánek mi pročesával vlasy.
Byla jsem to zase já!
Podlomily se mi nohy a já se zhroutila do měkké trávy. Oči se mi zaplavily slzami. Bylo jich tolik, že se mi nevešly pod víčka. Draly se ven a já je nedokázala zastavit.
Ale chtěla jsem to vůbec? Chtěla jsem je zastavit a být stejná jako před tím, než jsem vystoupala až sem na kopec pod stoleté lípy?
Kdy se to vlastně stalo, že jsem se tak změnila?
Kdy jsem přestala věřit ve své ideály a převzala myšlenky jiných?
Kdy se ze mě stala ovce, tupě jdoucí s davem?
Snad tehdy, když mi nevyšly mé plány a místo na vysněnou školu jsem odešla na mateřskou?
Nebo to bylo tehdy, když mě nevzali do práce, o kterou jsem tolik stála?
Ne, bylo to mnohem dřív.
Byla jsem příliš malá na to, abych dokázala obhájit své sny.
Chtěla jsem psát. Věřila jsem, že ze mě bude slavná spisovatelka. Že se mé knihy budou vyjímat v knihkupectví, budou vonět novotou, tak jak to dokážou jen nové, prvně otevřené knihy a já vezmu hrdě svoji maminku s babičkou mezi regály v knihkupectví a jako by nic, se zastavím před tou svou, úhledně vystavenou v polici knihkupectví, kam jsem jako malá ráda chodila.
Kdo mi ten sen vzal? Komu jsem dovolila, aby mi ho necitlivě zadupal do země?
Vím, vzpomněla jsem si.
Byla to učitelka češtiny, která mi s pokřiveným úsměvem vrátila moji práci se slovy: „Nedodržela jsi zadání. Tohle známkovat nebudu!“
Věřila jsem, že má práce byla dobrá. Večer, před spaním jsem ji četla mamince. Líbila se jí a moc. Věřila, stejně jako já, že i učitelce se bude líbit. Že dostanu svoji zaslouženou jedničku.
Nedostala jsem nic.
Ale co bylo horší. Ta učitelka svým necitlivým způsobem zabila sen malé dívenky.
Paradox byl v tom, že zadání jsem dodržela. Jen ona, se svým pohledem na svět, měla jasnou představu o tom, co každý z nás má od života chtít a hlavně, o čem má v jejích hodinách psát.
Nenechte si nikým ukrást své sny!
Nedovolte žádné „učitelce“, aby zadupala ošoupaným podpatkem vaše touhy hluboko pod zem.
To, že mají jiní lidé jiné představy o tom, jak byste měli se svým životem naložit, je jen jejich věc. Vy jste tvůrci svých životů. Jen na vás záleží, kam se na své cestě vydáte, kam budete chtít dojít a kam dojdete.
Neotálejte dlouho. Život je příliš krátký. Vydejte se na svou cestu i vy.
Třeba se jednou pod lipami potkáme a zaposloucháme se společně do šumění jejich list
Daniela Bulířová
V Čechách máme Ježíška
Dárečky rozdané, řízky snědené, kapr v mnoha domácnostech doplaval... Na smrčku pomalu začíná usychat jehličí.
Daniela Bulířová
Čekání na Ježíška
„Maminko, a kdy už přijde Ježíšek?“ Ellenka na mě upřela svá rozzářená očka plná radostného očekávání. „Už brzy. Dneska se ještě vyspinkáš a zítra...“ „Zítra už tu bude?“skočila mi nedočkavě do řeči. „Ano, zítra už přijde.“
Daniela Bulířová
Advent, kdy jsem plakala
Bylo to jednoho sychravého, říjnového odpoledne, kdy jsem se svými dcerkami šla vyvenčit psa. Bylo chladno a tak jsem se těšila, až se vrátíme domů, do tepla. Holčičky se honily se psem, tváře jim zčervenaly a od pus jim šla pára.
Daniela Bulířová
Proč je důležité mít se rád?
Mít se rád...něco tak prostého, přirozeného, chtěného, toužícího, radostného, vrozeného a přesto pro některé z nás tolik složité, zamotané, nemožné, neuskutečnitelné, zraňující.
Daniela Bulířová
Je snadné být šťastný, když....
Je snadné být šťastný, když kolem sebe vidíš rozesmáté tváře svých blízkých. Je snadné být šťastný, když jsi zdravý.
Daniela Bulířová
Kdy jste silní?
Kdy se cítíte být silní? Ve kterých oblastech vašeho života se cítíte sebejistě? Kdy naposledy jste zažili situaci, ve které jste o sobě nepochybovali?
Daniela Bulířová
Strach má každý rodič
Jako mladá (ne, že bych jí už dneska nebyla) jsem se nebála chodit setmělým lesem, tmavými ulicemi spícího města. Nebála jsem se jít po tmě na záchod, ani sednout na stopa k cizímu člověku do auta.
Daniela Bulířová
Setkání s andělem
„Slečno, vy jste anděl,“ řekl a přitom klopil zrak stranou. „Jak jste na to přišel?“ podívala se na něj přímo.
Daniela Bulířová
Nebojte se říct si o to, co chcete.
Někdy se můžeme cítit zranění. Smutní, uplakaní, nešťastní. Někdy se nám život pod rukama roztříští na milion kousků jako křišťálová sklenka nedopatřením shozená z okraje stolu.
Daniela Bulířová
Jaké to je, když v životě uklouznete po medvědím lejnu?
Možná vás některé zklamu, ale po medvědím exkrementu jsem neuklouzla. Jen mě tak napadlo toto přirovnání při povídání si s kamarádkou.
Daniela Bulířová
MUSÍM, protože CHCI!
Na první pohled v nás slovo „MUSET“ zabíjí kreativitu a svobodu. Jestliže něco „MUSÍM“, pak to musím udělat, ať chci nebo nechci, ať se mi to líbí nebo ne, ať s tím souhlasím, či nikoliv.
Daniela Bulířová
Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?
Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.
Daniela Bulířová
Jak snadné je BÝT ŽENOU?
Byla-li naše matka ženou ve své pravé podstatě, pak pro nás není obtížné projevovat svoji ženskost. Ukazovat světu svoji jemnou stránku. Být silnou a zároveň křehkou.
Daniela Bulířová
Odpověď máš vždy v sobě
Ať už hledáte odpověď na cokoliv ve vašem životě, vždy se ta správná odpověď nachází uvnitř vás. Vaše duše, vaše vnitřní já přesně ví, co je pro vás dobré a co ne.
Daniela Bulířová
Magické okamžiky vašeho života
Někdy se stane, že se i docela obyčejný den stane neobyčejným. Že se zcela obyčejná chvíle stane výjimečnou.
Daniela Bulířová
Neříkej mi pucíku!
Právě jsem si vzpomněla na to, jak mi při psaní knihy, korektorka Vlaďka napsala e-mail, že neví, co jsem myslela slovem "zabubat". No, já jsem tím přeci myslela, normálně se zabubat.
Daniela Bulířová
Dopis všem maminkám
Jsem matka. Vždycky jsem jí chtěla být. Toužila jsem po velké a šťastné rodině. Jsem matka a zároveň se jí učím každý den být.
Daniela Bulířová
Nežijte život nanečisto!
Nevytvářejte si svá „AŽ“ a nečekejte na ně Až budu dost stará, až zhubnu, až se přestěhujeme, až dostuduju, až získám novou práci. Kolik takových „až“ jste si už za svůj život stihli dobrovolně udělit?
Daniela Bulířová
Nebylo to snadné, ale stálo to za to!
Je snadné schovávat se za slovíčko "nemůžu". Je snadné přehazovat odpovědnost za vlastní život na někoho jiného. Je snadné žít životy jiných lidí. Je snadné nepřemýšlet nad tím, co od života chci.
Daniela Bulířová
Jak zvládat hádky a nedorozumění?
Je snadné tvářit se, že nás nebolí, když zraňujeme jiné. O poznání hůř zakrýváme bolest, kterou nám způsobují druzí. Proč si lidé vzájemně ubližují?
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 28
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 407x
Nejsem žena, kterou lze strčit do škatulky. Jsem živel. Miluji život a vše co přináší. To dobré, i to špatné.
Život je cesta, po které stojí za to jít.