Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Neříkej mi pucíku!

14. 09. 2017 11:00:35
Právě jsem si vzpomněla na to, jak mi při psaní knihy, korektorka Vlaďka napsala e-mail, že neví, co jsem myslela slovem "zabubat". No, já jsem tím přeci myslela, normálně se zabubat.

Zalézt do peřin a připravit se ke spánku. Nebo se jen tak zabubat pod deku na gauči u televize.

Nejprve mi navrhla, že bych to měla změnit. Že tomu nikdo nebude rozumět.

Ale proč by tomu neměl nikdo rozumět, když já takhle normálně mluvím?

Stejně tak, jako říkám "ježišmajrá" a "verlyba". Já mám prostě verlybu a všichni ostatní velrybu. Samozřejmě, že vím, že se píše velryba, ale já říkám verlyba. Což mého chlapa přivádí do, pro mě, nepochopitelných stavů. Ještě, že si běžní smrtelníci příliš často o velrybách (verlybách) nepovídají.

A jak to máte se slovy vy? Taky se u vás doma najdou nějaké zajímavůstky?

Jak říkáte svým dětem?

Svým blízkým?

Já si třeba s jednou kamarádkou říkám z legrace „mucíku, pucíku“. Takhle napsané to vypadá fakt dost divně. Ale v přátelské atmosféře je to hezké, milé gesto. Zkrátka to tak máme rády.

A tahle moje kamarádka to jednou, v rozvernosti sobě vlastní, řekla svému muži. Našpulila rty, usmála se celým tělem a šibalsky na něj mrkla: „ Ty můj pucíku, mucíku.“ ....mlask, čekala polibek, ale ten nepřišel. Místo toho ji manžel sjel přísným pohledem. „Neříkej mi pucíku, mucíku!“

„Ale no tak, pucíku,“ zkusila to ještě jednou.

Nevraživě na ní pohlédl se slovy: „S Dančou si říkejte, jak chcete. Ale já nejsem žádnej pucík mucík. Já jsem František a budeš mi říkat Františku!“

Na obranu manžela musím říct, že je to fantastickej mužskej. Nezkazí žádnou legraci a svoji ženu upřímně miluje.

Když mi tuhle příhodu kamarádka vyprávěla, smála jsem se tak, až jsem skoro brečela.

Ještě dlouho mi při té vzpomínce škubaly koutky.

A co z toho vyplývá?

Neříkejte svým mužům NIKDY „pucíku, mucíku“. Neocení hloubku tohoto sdělení, ať se u toho budete tvářit sebemileji.

Autor: Daniela Bulířová | čtvrtek 14.9.2017 11:00 | karma článku: 10.25 | přečteno: 424x

Další články blogera

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 7.07 | Přečteno: 295 | Diskuse

Daniela Bulířová

Jak snadné je BÝT ŽENOU?

Byla-li naše matka ženou ve své pravé podstatě, pak pro nás není obtížné projevovat svoji ženskost. Ukazovat světu svoji jemnou stránku. Být silnou a zároveň křehkou.

22.9.2017 v 22:54 | Karma článku: 7.24 | Přečteno: 357 | Diskuse

Daniela Bulířová

Odpověď máš vždy v sobě

Ať už hledáte odpověď na cokoliv ve vašem životě, vždy se ta správná odpověď nachází uvnitř vás. Vaše duše, vaše vnitřní já přesně ví, co je pro vás dobré a co ne.

22.9.2017 v 13:15 | Karma článku: 7.03 | Přečteno: 196 | Diskuse

Daniela Bulířová

Magické okamžiky vašeho života

Někdy se stane, že se i docela obyčejný den stane neobyčejným. Že se zcela obyčejná chvíle stane výjimečnou.

21.9.2017 v 22:09 | Karma článku: 5.83 | Přečteno: 136 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vratislav Kozak

Profil cestujících ČD z roku 1997 a letošní navazující zkušenost

V roce 1997 jsem došel k závěru, kdo je podle mínění Českých drah jejich cestující. Upozorňuji, že se tehdy ve vlacích IC platil příplatek 60 Kč. Také nebyl regulován počet hracích automatů.

26.9.2017 v 16:19 | Karma článku: 7.92 | Přečteno: 224 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Když je šéfem terorista

Víkend pro mě znamenal jediné. Páteční odpoledne a sobotu, to jsem měla dobrou náladu. Od nedělního rána mně bývalo zle. Zle z toho, že musím jít zase do práce.

26.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 658 | Diskuse

Iva Marková

94 měsíců jsem prožil jako galejník

Ladislav Matyáš (1910-2008) byl v r. 1952 odsouzen k 16ti letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských. Rehabilitován byl v r. 1993.

25.9.2017 v 22:06 | Karma článku: 21.63 | Přečteno: 561 | Diskuse

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 7.21 | Přečteno: 166 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 14.59 | Přečteno: 856 | Diskuse
Počet článků 17 Celková karma 8.48 Průměrná čtenost 344

Jsem maminkou pěti dětí, lektorkou, koučkou, autorkou knihy Cesta ze dna vzhůru.
Nejsem žena, kterou lze strčit do škatulky. Jsem živel. Miluji život a vše co přináší. To dobré, i to špatné.

Život je cesta, po které stojí za to jít.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.