Advent, kdy jsem plakala

Bylo to jednoho sychravého, říjnového odpoledne, kdy jsem se svými dcerkami šla vyvenčit psa. Bylo chladno a tak jsem se těšila, až se vrátíme domů, do tepla. Holčičky se honily se psem, tváře jim zčervenaly a od pus jim šla pára.

Byl čas vrátit se domů.

U dveří mi zatrnulo. Klíčem nešlo otočit. Zvonila jsem, klepala a pak už zuřivě bušila na dveře.

„Otevři!“ volala jsem přes dveře na jejich otce.

„Běž si tam, kdes byla doteď,“ ozvalo se za dveřmi.

„To nemůžeš myslet vážně. Otevři nám. Holkám je zima.“

Nic… Stála jsem na chodbě, děti na mě upíraly tázavé pohledy, pes kňučel a já nevěděla, co dál.

Znovu jsem zkusila zabušit. Marně.

Měsíc jsem bydlela u kamarádky, která nám, i se psem, poskytla azyl.

Nikdo, kromě ní, o tom nevěděl.

A holčičky? Ty byly tenkrát příliš malé, takže to celé braly jako jedno velké dobrodružství.

A já? Nemohla jsem dělat nic, než napnout všechny své síly a začít pracovat, abych vydělala alespoň nějaké peníze. Neměly jsme nic. Neměly jsme osobní věci, peníze, nic.

Několikrát jsem se snažila do bytu dostat. Marně.

Až jsem konečně jednoho dne našla sílu a zavolala policii. Nebylo to příjemné. Musela dorazit státní policie se psem, který v pravidelných intervalech štěkal. V hlavě mi okamžitě vytanuly ukázky z filmů, kde hlavní roli sehrálo gestapo. Bylo to šílené, klepala jsem se na schodech a přála si jediné. Ať tohle všechno co nejrychleji skončí.

Když ho v poutech odvedli, sešla jsem ze schodů, zabouchla za sebou dveře a zhroutila se na zem. Byla jsem doma, konečně.

Výlohy se rozzářily vánoční výzdobou, na ulicích vyhrávaly koledy, děti psaly dopisy Ježíškovi a já nevěděla, co těm svým dětem dát.

Na základní věci jsem peníze zajistila. Na hygienu, oblečení a jídlo, ale Vánoce? Na ty jsem neměla ani korunu.

Trhalo mi srdce, když jsem viděla ty jiskřivé plamínky v očích mých dětí. To těšení, tu radost z nadcházejícího, nejkrásnějšího období v celém roce.

Vzpomínám si, jak jsem šla jednou po ulici a u výlohy hračkářství postávala holčička s maminkou a babičkou. Ukazovala na nádhernou pannu v nablýskané, růžové krabici s obrovskou mašlí.

„Maminko, tuhle chci od Ježíška. To je ona!“

Viděla jsem, jak babička mrkla na maminku a láskyplně pohladila vnučku po vlasech.

„Uvidíme, jestli ti ji Ježíšek přinese.“

A já se rozbrečela. V davu lidí, na ulici, uprostřed svátečního veselí, koled, vůně svařáku a rozsvícených vánočních hvězd.

Procházela jsem davem, míjela nádherné výlohy, plné krásných dárků a plakala a plakala.

Bylo mi tak úzko. Hrdlo se mi sevřelo a na rtech jsem cítila stékající, slané slzy.

Chtěla jsem se schovat, ale nebylo kam.

Selhala jsem jako matka. Nedokážu svým dětem udělat krásné Vánoce. Nemám pro ně žádné dárky. Nemám peníze na stromeček a jít ho někam ukrást se neodvážím.

Opouštěla mě víra v lepší zítřky, to jediné, co mě drželo nad vodou. To jediné, kvůli čemu jsem dokázala každé ráno vstát a znovu a znovu se snažit udělat z našeho života něco lepšího.

Nedokázala jsem chodit městem. Nemohla jsem se dívat na šťastné tváře dětí, postávajících u rozsvícených výloh. Nemohla jsem unést tu bolest, že moje děti toto nezažijou. Že kvůli mně, nebudou mít žádné Vánoce.

Tajně jsem plakala každý večer do polštáře.   

Vánoční besídka ve školce pro mě byla jedno velké utrpení. Všechny děti tam měli tolik blízkých, rodičů, prarodičů, tetiček a já? Zadržovala jsem slzy, svírala na klíně malou Patrinku a sledovala zpívající, usměvavou, šťastnou Ellenku. Ani jedna z nich netušila, jak bolestné toto období pro jejich maminku bylo.

Zakousla jsem se do práce a snažila se vydělat dost peněz.

A pak přišla další rána. Peníze, se kterými jsem počítala jako s výplatou těsně před Vánocemi, mi měly být vyplaceny až v lednu.

Ne, to už ne! To už je na mě opravdu moc! To není spravedlivé!

Tolik jsem se snažila, tolik jsem dřela a teď bych měla být bez peněz?

Rozhodla jsem se to nevzdat a nakonec se mi podařilo dojednat s vedením, alespoň slušnou zálohu.

Peníze mi na účet přišly 23. prosince. Vyrazila jsem pro vánoční dárky a pro stromeček. V centru města, kde jsme bydleli, jsem našla rovnou tři vánoční stromy. Probraná, ošklivá, křivá košťata, která se jejich prodejci snažili vnutit kolemjdoucím pod cenou. Borovice vyšší než já se třemi větvemi. Smrček obrostlý jen z poloviny.

„Můžete ho postavit ke zdi a nikdo to nepozná.“

Ty stromečky na tom byly tak bídně jako já.

„Ne, tohle ne. Takový strom my mít na Vánoce nebudeme. Musí být přeci někde něco jiného, lepšího, hezčího. Něco, na co se dá alespoň zavěsit ozdoba. Něco s větvema a jehličím.“

Hledala jsem dál. A pak ho uviděla. Malý, umělý vánoční stromeček ve výloze vietnamského obchodníka. Zářil tam, nazdobený koulemi a rozsvícenými světýlky.

Nikdy předtím jsme umělý stromek neměli. Celé mé dětství se neslo v tradičním duchu živého stromu, sekery a příliš úzkého stojanu.

To je on! Ten budeme mít doma. Vypadá mnohem líp, než ty paskvily, co tu vydávali za stromy hodné Vánoc.

Vešla jsem do obchodu a dožadovala se svého stromu.

Marně. Vietnamec mi lámanou češtinou vysvětloval, že stromek už nemá. Všechny prodal a tenhle je jeho vánoční dekorace.

Obchodník byl jistě skvělý, ale na matku, která se rozhodla udělat svým dětem nádherné Vánoce, neměl.

Vysvětlila jsem mu, že Vánoce už jsou zítra a to má stejně zavřeno, takže mi klidně ten stromek z výlohy může prodat a příští rok si nazdobí nový, lepší.

„Ale já nemám krabici,“ řekl mi trochu rozpačitě.

„To mi vůbec nevadí, vezmu si ho tak, jak tam stojí. Krabici nepotřebuju.“

„Ale ozdoby ne, ty ne. Ty si nechám,“ zaradoval se mužík nad kšeftem.

„Ty nepotřebuju, ty mám doma.“

Nikdy bych nevěřila, kolik radosti přinese hrst umělohmotného jehličí namotaného na drátech.

Měla jsem vánoční stromeček.

Měla jsem vánoční dárky.

Měla jsem Vánoce.