V Čechách máme Ježíška

Dárečky rozdané, řízky snědené, kapr v mnoha domácnostech doplaval… Na smrčku pomalu začíná usychat jehličí.

 Nakračujeme kolem něj opatrně, aby se nám opadající bodlinky nezapíchaly do koberce víc, než je nezbytně nutné. Děti se s hurónským řevem perou o dárky, které dostal někdo jiný. A když je podezřele dlouho ticho, znamená to jediné, buď něco rozbily a teď se to snaží nastrkat pod skříň, nebo sebraly hračku sourozenci a schovávají se s ní pod peřinou.

Vánoce jsou nádherné, většina z nás je má ráda. Ale kdy jsou vlastně nádherné? Těch pár okamžiků pod stromečkem, když Ježíšek donese dárky? Nebo snad během večeře, kdy ti nejmenší nemají ani chuť na jídlo, na které se celý den těší, protože už se samou nedočkavostí nemůžou na ten štědře prostřený stůl ani podívat? Kdy je to „TO“, proč to vlastně celé děláme? Kdy nastane ten kouzelný okamžik, na který se celý rok těšíme? ( Já vím, pánové, vy zase až tak moc ne.)

Papíry jsou roztrhané, všude se válejí krabice a mašle. Děti radostně vískají a my, dospěláci, sledujeme krabice, které jsme zabalili a o kterých víme už předem, co ukrývají. Snažíme se zachytit ten výjimečný okamžik. To, že ty naše děti ještě „věří“. Myslím, že věřit na Ježíška je jedno z těch nádherných, kouzelných chvilek dětství.

Před Vánocemi jsem četla mnoho článků o tom, jak „moderní“ rodiče nechtějí držet tradici Ježíška. Nechtějí svým dětem „lhát“ a zadělávat jim do budoucna na traumata ze lži. Nevím, jak vy, ale já jsem rozhodně žádným traumatem netrpěla a netrpím. Neměla jsem pocit, že jsou mí rodiče podvodníci, kteří mi celé dětství lhali o tom, kdo dává dárky pod stromeček. Milovala jsem čekání na Ježíška a miluju ho do dneška, i když už „vím“, jak to doopravdy je. Nenechám si zkazit tu vánoční klasiku. Klidně budu nemoderní rodič a ponesu riziko toho, že budou mé děti traumatizované do konce svých dní tím, že jsem jim každý rok „lhala“. Víra v to, že dárky dává Ježíšek je krásná a nevidím na ní nic špatného.

Jsme generace, která za každým nezdarem hledá traumata z dětství. Hledáme viníka. Netvoříme svůj život. Neneseme za něj odpovědnost a hlavně ji nést nechceme. Je jednodušší to hodit na někoho jiného. A tak, když se nám nebude dařit (překvapivě díky vlastním rozhodnutím, která jsme učinili v minulosti), svedeme to na někoho jiného.

A proč ne třeba na Ježíška?

Zdá se vám to přehnané, ulítlé, švihlé? Mně taky. Stejně tak jako myšlenka toho, že mě budou mé děti považovat za lháře, který jim zničil dětství jen proto, že trval na tom, že na Vánoce v Čechách prostě dárky nosí Ježíšek.

Nesoudím rodiče, kteří svým dětem řeknou pravdu o tom, kdo u nich doma chystá dárky. Je to věc každého. Jen to není cesta pro mě a mé děti.

Všimli jste si letos něčeho nového? Všimli jste si, že těch Ježíšků v našich životech přibývá? Jsem vděčná za každého opravdového přítele v životě mém a v životě mých dětí. Děkuji za nová přátelství, která vznikla během tohoto roku. To jsou ti Ježíšci, kteří kolem nás s pokorou nakračují každý den. Ti, kteří tu jsou pokaždé, když je potřebujeme a také pokaždé, když jsme prostě a jednoduše šťastní. Přeji vám, abyste se pozorně dívali kolem sebe a ty „Vaše Ježíšky“ nepřehlídli.