Jsem matka. Vždycky jsem jí chtěla být. Toužila jsem po velké a šťastné rodině. Jsem matka a zároveň se jí učím každý den být.
Někdy je to snadné, když mi děti vycházejí vstříc. Vidím jejich rozzářené tváře, smějící se oči, radostné výkřiky se nesou celým domem. Pak je snadné být matkou.
Ale jsou dny, kdy to snadné není.
Jsou dokonce dny, kdy je to zatraceně těžké. Kdy to chci vzdát. Kdy se chci schovat a už nikdy nevylézt.
Jestli jsem někdy litovala toho, že jsem si splnila sen a stala se matkou? Že jsem to „dotáhla“ do konce a skutečně si pořídila pět dětí, protože jsem po nich niterně vždy velmi vroucně toužila?
Odpověď je NE! Nikdy v životě jsem nelitovala toho, že své děti mám. Nikdy v životě jsem nelitovala čísla 5, které jsem si pro svůj život zvolila.
A že je to někdy těžké?
Ano, ale to je i s jedním nebo dvěma dětmi.
Důležité je, zda jsme se pro roli matky rozhodly dobrovolně, nebo jsme ji přijaly jen proto, že se to tak má, že se to musí.
Každá žena má právo volby. Každá by se měla svobodně rozhodnout, zda matkou chce nebo nechce být. Nikdo na světě by neměl mít tu moc, aby nám, ženám, nařizoval, jak máme žít. Jak máme nakládat se svým životem, potažmo se svým tělem.
Neměly bychom soudit ženy, které se rozhodnout děti nemít. Kdo jsme, abychom soudily druhé? Nemáme ani ponětí o tom, co ženu k takovému rozhodnutí vede. A světe div se, ale nakonec je to přeci jen a jen její věc.
Být matkou je krásné a děsivé zároveň.
Tolik strachu, kolik zažijeme po narození těch našich malých andělů. Tolik obav, radosti, vzteku, beznaděje, vyčerpání, odhodlání, posouvání vlastních hranic…tolik štěstí.
Mateřství je směsicí emocí. Někdy pláčeme radostí, jindy zlostí.
Bezmoc nad tím, když je naše dítě nemocné, vystřídá úleva a radost z jeho uzdravení.
Nepochopení, zhrzení z toho, když je naše dítě postižené, vystřídá obrovská touha, učinit jeho a náš život příjemnějším, přístupnějším, snesitelnějším. Odměnou nám pak jsou větší či menší pokroky, které ten malý človíček udělá.
Radost z prvního zoubku, z prvního slova, vystřídají pubertální projevy, které se snažíme víceméně jen „přežít“.
A pak jednou, když jsme tu maminkovskou práci odvedly dobře, za námi přijde syn nebo dcera a svým vlastním způsobem nám poděkují.
Poděkují nám za to, že jsme vždy stály při nich. Že jsme v ně věřily i v době, kdy si oni sami sebou nebyli jistí.
Poděkují nám za lásku a péči, kterou jsme jim dávaly.
Poděkují nám za to, že prostě jsme.
Že jsme ty jejich, jediné, milované maminky.
Můj nejmladší syn Lukášek za mnou často chodí a ujišťuje mě s jiskřičkami v očích:
„Maminko, jsi moje milovaná.“
Vím, že to není vždycky lehké, obzvlášť, jste-li na výchovu dětí sama. Vím to proto, že jsem si tím sama prošla. Ale každá bouřka se jednoho dne přežene a znovu vysvitne slunce. A vy zase uvidíte radostné jiskřičky v očích svým dětí. Nechte je a dovolte jim, aby rozsvítily i ty vaše.
Věnováno všem maminkám s úctou a láskou.
Daniela
PS: U psaní tohoto článku jsem snědla půl tabulky čokolády :)
