Neříkej mi pucíku!

Právě jsem si vzpomněla na to, jak mi při psaní knihy, korektorka Vlaďka napsala e-mail, že neví, co jsem myslela slovem "zabubat". No, já jsem tím přeci myslela, normálně se zabubat. 

Zalézt do peřin a připravit se ke spánku. Nebo se jen tak zabubat pod deku na gauči u televize.

Nejprve mi navrhla, že bych to měla změnit. Že tomu nikdo nebude rozumět.

Ale proč by tomu neměl nikdo rozumět, když já takhle normálně mluvím?

Stejně tak, jako říkám "ježišmajrá" a "verlyba". Já mám prostě verlybu a všichni ostatní velrybu. Samozřejmě, že vím, že se píše velryba, ale já říkám verlyba. Což mého chlapa přivádí do, pro mě, nepochopitelných stavů. Ještě, že si běžní smrtelníci příliš často o velrybách (verlybách) nepovídají.

A jak to máte se slovy vy? Taky se u vás doma najdou nějaké zajímavůstky?

Jak říkáte svým dětem?

Svým blízkým?

Já si třeba s jednou kamarádkou říkám z legrace „mucíku, pucíku“. Takhle napsané to vypadá fakt dost divně.  Ale v přátelské atmosféře je to hezké, milé gesto. Zkrátka to tak máme rády.

A tahle moje kamarádka to jednou, v rozvernosti sobě vlastní, řekla svému muži. Našpulila rty, usmála se celým tělem a šibalsky na něj mrkla: „ Ty můj pucíku, mucíku.“ ….mlask, čekala polibek, ale ten nepřišel. Místo toho ji manžel sjel přísným pohledem. „Neříkej mi pucíku, mucíku!“

„Ale no tak, pucíku,“ zkusila to ještě jednou.

Nevraživě na ní pohlédl se slovy: „S Dančou si říkejte, jak chcete. Ale já nejsem žádnej pucík mucík. Já jsem František a budeš mi říkat Františku!“

Na obranu manžela musím říct, že je to fantastickej mužskej. Nezkazí žádnou legraci a svoji ženu upřímně miluje.

Když mi tuhle příhodu kamarádka vyprávěla, smála jsem se tak, až jsem skoro brečela.

Ještě dlouho mi při té vzpomínce škubaly koutky.

A co z toho vyplývá?

Neříkejte svým mužům NIKDY „pucíku, mucíku“. Neocení hloubku tohoto sdělení, ať se u toho budete tvářit sebemileji.