Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.  

Jste natěšení a zároveň cítíte obavy z nového, z neznámého prostředí, z toho, jak vám celý proces učení půjde, či nepůjde.

Nemáte ani tušení, že váš lektor je člověk, který toho o angličtině ani sám příliš neví. Nastudoval prvních pár lekcí, aby byl o nepatrný krůček před vámi, před svým žákem. Za hodinu výuky si naúčtuje, podle nálady a falešného sebevědomí 250,- až 500,-Kč.

A vy, nic netušíc, svěříte svou budoucnost do rukou člověka, který není schopný a snad ani ochotný podívat se sám na sebe kritickým pohledem a zhodnotit svůj um.

„Mám na to, abych předával/a vědomosti dalším?“

„Dokážu tím, co sám/a znám povznášet ostatní na další úroveň?“

„Mohu s tím, co umím, pomáhat dalším lidem v jejich rozvoji?“

Takoví lidé si většinou žádné otázky podobného typu nepokládají.

Jediné, co je zajímá je jejich vlastní profit a jejich vlastní zviditelnění se. Nezáleží jim na tom, zda se naučíte to, co vám slíbili, že vás naučí. Nezajímá je, jestli dosáhnete slibovaných výsledků, jestli se posunete ve svém životě dál.

Nezajímáte je vy!

Jediné, co je opravdu zajímá je to „Co z toho budu mít já?“ „Co mi to přinese?“

Chtějí se vytáhnout, chtějí být zajímaví. A tak neváhají našponovat své pokřivené sebevědomí a vydávat se za odborníky na slovo vzaté v oblastech, které je napadnou třeba ráno po probuzení.

Chci vyučovat angličtinu, tam to bude sypat. Co na tom, že na střední jsem měl trojky, čtyřky? Pořád toho budu umět víc než ten, kdo ke mně přijde.

Nebo ještě líp, stanu se koučem a budu lidem za těžký prachy radit, co mají dělat se svým vlastním životem. Co na tom, že sám jsem životní ztroskotanec, který vlastně ani nic nedokázal. Jen mluví a mluví a snaží se všemožně přesvědčit ostatní o své vlastní důležitosti. Umíte si představit ty nedozírné následky, jaké by mělo působení na vaše životy „umění“ takového kouče? Jak by svou vlastní prací postupně likvidoval vás, vaši peněženku a vaše sny?

A co teprve ty nadšené propagátorky tzv. „krásy na klíč“. Samozvané vizážistky různých kosmetických firem? Ženy, které nikdo nenaučil pracovat se štětci ani na vlastním obličeji, se s nabubřelým výrazem vrhají na vaši tvář, abyste pak nevěděla, jakým kanálem to vzít nejkratší cestou domů.  Je pravdou, že se mezi nimi najdou ženy, které se skutečně snaží o to, aby vám pomohly.  Osobně znám společnost, kde se dbá na to, aby její zástupkyně byly vzdělané v oboru. Aby procházely různými školeními a kurzy, které pro ně firma a jejich ředitelky s oblibou a nadšením připravují. Z takových žen se pak rekrutují skutečné poradkyně na krásu. Z vlastní zkušenosti musím říct, že když se vám poštěstí a dostanete se pod ruce takovým poradkyním, je to jako pohlazení po duši. Postarají se o vás jako o nejlepší kamarádku, věnují vám skutečnou péči a navíc vás rozmazlí luxusní kosmetikou. Odcházíte z takové hodinky krásy odpočatá, s úsměvem na tváři a navíc ještě krásná. Co víc si může žena přát?

Pak jsou tam samozřejmě také zneuznané, znechucené a do budoucna „bývalé“ kolegyně, které vidí jen ty prachy, jen to, že si nahrabou kapsu prodejem luxusních krémů a šminek. Nezajímá je barevná typologie, nezajímá je technika líčení. Nezajímá je nic, do čeho by musely investovat svůj čas, své peníze, své pohodlí.

Nezajímáte je totiž vy!

A jsme znovu u toho. Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme? Proč, i když je to třeba i vaším vroucím přáním, vaším vysněným cílem, nemůžete dělat to, co neumíte, v čem zatím nejste ani za mák dobří?

V mnoha příručkách osobního rozvoje se dočtete o tom, jak máte do svých snů skočit po hlavě. Nevadí, že nic neumíte, talent nahradíte nadšením!

„Všechno se naučíš po cestě!“

„Neřeš to, prostě jdi do toho!“

Ano, ale…. Přesto všechno přese všechno je tam to jedno „ALE“.

Ano, můžu skočit do vztahu, do práce, do neznáma po hlavě. Chci-li ale předávat nějaké své know-how, něco co umím dalším lidem, musím to něco především ovládat a znát.

Nemusím být odborníkem na všechno. Dokonce ani nemusím vlastnit, pro mnoho lidí, ten důležitý papír (vzpomeňte na Jardu Duška a Čtyři dohody J ), ale musím mít jedno. Musím mít plán vlastního rozvoje a ten důsledně dodržovat. Musím sám/a vědět kam jdu a kam chci druhé dovést. Musím mít v sobě pokoru a myslet víc na druhé lidi, než na svou vlastní peněženku. Možná se vám to teď tak úplně nezdá a říkáte si: „Jak jako myslet víc na druhé, než na mou vlastní peněženku? Vždyť musím platit složenky, účty, jídlo a děti taky něco stojí!“

Ano, souhlasím s vámi. Všem nám chodí složenky a všichni musíme něco platit. Pokud ale budete ke své práci, k tomu co chcete dělat, přistupovat s tím, že na první místo dáte klienta a jeho užitek, stonásobně se vám to vrátí.

Peníze dostane tak jako tak. Pokud svoji práci odvádíte dobře, profesionálně, kvalitně, zaplaceno dostanete. Ale zkuste příště, až před vámi bude stát klient, nebo před sebou budete mít otevřený e-mail s novou poptávkou, popřemýšlet o celém procesu jinak. Zkuste se na to podívat očima klienta. Zeptejte se ho na jeho představu a nechte ho vám ji sdělit.  Ptejte se a naslouchejte. Dejte si s tím tu práci.

A pak?

Pak už do toho dejte to nejlepší z vás. Udělejte to nejlépe, jak umíte. S nadšením, radostí a vášní. Dělejte věci pro druhé tak, jak byste chtěli, aby je oni dělali pro vás. Chtějte to nejlepší pro člověka, který stojí proti vám a ostatní přijde samo.

A že to nejde, protože vás vaše práce nebaví?

Promiňte mi mou smělost, ale kdo vám tu práci vybral?

Nebyli jste to náhodou vy? Nedošli jste na výběrové řízení a nesouhlasili s podmínkami, které vám nabídli?

Pokud vás tam nikdo pod pohrůžkou násilí nedovlekl a nedonutil vás podepsat pracovní smlouvu, pak to bylo jen a jen vaše rozhodnutí.

Někdy máme pocit, že ani nemáme na výběr. Že je naše situace natolik složitá, že vlastně ani nemůžeme udělat změnu. Bojíme se, že nenajdeme jinou práci. Že o nás už nikdo nebude stát. Že už je na změnu zkrátka pozdě.

Ale věřte, že tomu tak není.

Začít měnit život k lepšímu lze v každém věku. Chce to jen velkou dávku odvahy a rozhodnutí, že nebudu mrhat svým životem, svým časem na věci, které mi nepřinášejí radost, uspokojení. Na práci, ve které jsem nešťastná/ý, která mě stresuje a deprimuje. Kde mě šikanují, nevyužívám svůj potenciál, zkrátka na místo, lidi, situace, ve kterých se necítím dobře.

Stojí vám ty nervy za to? Stojí vám rozhádaná domácnost, věčná únava, bolesti zad a hlavy, stavy na zvracení a věčný vnitřní stres vyvolaný dlouhodobou nespokojeností z vlastního bytí, za to?

Opravdu vám to všechno za to stojí?

Jste ochotní obětovat svůj život jen kvůli domněnkám, že jinak to být už nemůže?

NE! Máte právo volby, máte právo se rozhodnout, že od teď bude váš život jiný, lepší.

Největší kámen úrazu přijde ve chvíli, kdy se pro změnu rozhodneme a ona nepřijde hned. Neprobudíme se druhý den ráno s tím, že JE TO TADY! Mám nový život, novou práci, nového partnera, hodnější děti, laskavější tchyni. Tak to opravdu nefunguje. Tam, kde jste nyní, jste se taky museli nějak dostat. Někdy jste šli měsíc, jindy celé roky. Nezměníte to ze dne na den.

Ale budete-li dělat každý den kroky vedoucí k vašemu cíli, k vašemu novému životu, podaří se vám to. Už jen cesta vás musí těšit. Změna, kterou si naplánujete, musí být natolik lákavá, že ve vás zažehne plamen vaší vlastní, vnitřní motivace. Každý den ho přiživujte, každý den přikládejte malá polínka. Hlídejte svůj oheň. Střežte ho jako oko v hlavě. Nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho uhasil. A když přijde prudký liják nebo vítr a oheň udusí? Nevadí, i o tom je přeci život. Skloňte hlavu, klekněte si na kolena a znovu ty poslední doutnající uhlíky uvnitř vás rozfoukejte!

Jestliže se pevně rozhodnete, že chcete žít jinak, že chcete lepší život pro sebe a své blízké, nic vás nezastaví. Nikdo a nic vás nedonutí to vzdát, protože jediný, kdo tě může zastavit na cestě za tvými sny, jsi jen ty sám/a.