Někdy se můžeme cítit zranění. Smutní, uplakaní, nešťastní. Někdy se nám život pod rukama roztříští na milion kousků jako křišťálová sklenka nedopatřením shozená z okraje stolu.
A nám nezbude nic jiného, než sledovat červené víno vpíjející se do krajkového ubrusu po babičce. Hlavou nám proběhne „A co teď? Co mám uklízet dřív? Střepy, aby se nikdo nepořezal? Nebo mám zachraňovat památeční ubrus, aby na něm nezůstaly skvrny od vína?“
Jak snadné, v porovnání s rozbitým srdcem nebo zraněnou duší, je vyprat ubrus a zamést střepy z podlahy.
Proč nás nejvíc zraňují ti, kteří nám slibovali věrnost. Slibovali nám pochopení, oporu. Slyšeli jsme od nich, že nás nikdy neopustí, že při nás budou vždycky stát, i kdyby celý svět nám dal mat.
Proč dovolíme jiným, aby nám tolik ubližovali?
Proč ubližujeme sami sobě tím, že nechceme vidět pravdu? Že realitu vlastního života schováváme do skříně, kterou pečlivě uzamykáme na klíč. A ten pak s nadějí v srdci předáme do ochrany někomu jinému. Někomu, komu věříme víc než sami sobě.
Jak můžeme někomu, a je jedno komu, důvěřovat více než sami sobě? Co to o nás vypovídá? Jakou hodnotu tím sami sobě dáváme?
Proč jsme ochotní dát své srdce v šanc a s nataženou rukou jej věnujeme prvnímu, kdo o něj projeví zájem?
Proč pak dovolíme, aby nám ten dotyčný vyrazil naše křehké srdce, mnohdy plné šrámů, z dlaně?
Proč dovolíme, aby jej shodil na cestu plnou prachu a kamení a bez rozmyšlení nám na něj šlápnul?
Proč v sobě nemáme dost síly a víry ve vlastní hodnotu, jedinečnost. Víru v sám sebe.
Proč si sami sebe natolik málo vážíme, že dovolíme druhým, aby nám ubližovali?
Proč dovolíme druhým, aby s námi zacházeli jako se špinavým kusem hadru na podlahu?
Copak jste rohožkou, aby si o vás kdekdo utřel špinavé, zablácené boty? A pak do toho svého života, do svého domova vstoupil v botách čistých?
Ale co vy? Jak je vám? Jak se potom můžete hrdě zvednout, znovu vstát a vzít život zpátky do svých rukou? Narovnat záda a posbírat střípky sebevědomí, které tam někde kolem vás leží pohozené a pošlapané v trávě?
Mít zdravé sebevědomí, znát svoji hodnotu, být si vědom vlastní síly a důležitosti je klíčem k novým dveřím. Klíčem k lepšímu, radostnějšímu životu. K životu, ve kterém nedovolíte druhým, aby vám ubližovali. Nedovolíte to totiž sami sobě.
Jediný, kdo vám může ublížit, jste vy sami.
To vy si volíte, jak se budete cítit.
To na vás záleží, jak ke každé situaci, která vás v životě potká, přistoupíte. Jaký zaujmete postoj.
Máte na výběr!
Pokaždé, když se vám děje něco, co se vám nelíbí, s čím nerezonujete, se můžete rozhodnout, jak k tomu přistoupíte, jak se zachováte. Co uděláte proto, abyste to změnili.
Co můžete změnit, ZMĚŇTE!
A to, co změnit nemůžete, PŘIJMĚTE!
Vidíte ten rozdíl? Vidíte to v tom?
Ano! Přestáváte být obětí! To vy si volíte to, jak se budete cítit. Jak budete reagovat.
Z počátku to možná nebude snadné, ale cvičení dělá mistra.
Všímejte si ve svém životě věcí, které vám nedělají dobře, které se vám nelíbí. Věcem a situacím, které vás vysávají, ničí, trápí. Kvůli kterým se bojíte být přirození, sví.
Žijte svůj život pro sebe, ne pro to, co by tomu řekli, nebo neřekli jiní.
Nebojte se projevit svá přání, touhy. Nebojte se říct si o to, co chcete. Nebojte se někomu říct, že se vám jeho chování vůči vám nelíbí, že se vám zdá třeba hrubé nebo ponižující.
Tou nejdůležitější bytostí ve vašem životě jste jen VY! A nikdo jiný!
Obklopujte se lidmi, kterým na vás záleží a na kterých záleží vám. Budujte kvalitní vztahy. Zde více než kde jinde platí, že záleží na kvalitě a ne na kvantitě.
Stovky facebookových přátel vám večer nenabídnou sklenku nového vína, když se ta vaše původní s břinkotem roztříští o zem, protože ji někdo postavil příliš blízko okraji stolu na krajkový ubrus po babičce.
