Je snadné být šťastný, když....

Je snadné být šťastný, když kolem sebe vidíš rozesmáté tváře svých blízkých. Je snadné být šťastný, když jsi zdravý.

Je snadné být šťastný, když jsou tví blízcí zdraví.

Je snadné být šťastný, když se ti daří.

Je snadné být šťastný, když se cítíš být milovaný.

Je snadné být šťastný, když máš střechu nad hlavou.

Je snadné být šťastný, když máš co jíst.

Je snadné být šťastný, když máš co na sebe.

Je snadné být šťastný, když v zimě sedíš v teplém pokoji.

Je snadné být šťastný, když ti z trouby voní sváteční pečeně.

Je snadné být šťastný, když vidíš rozkvétat květy kolem sebe.

Je snadné být šťastný, když ráno vyjde slunce.

Je snadné být šťastný, když večer svítí měsíc.

Je snadné být šťastný, když se šťastným cítíš být.

A někdy chceš být jednoduše šťastný, ale okolnosti tvého života si myslí něco jiného. Tvá cesta tě zavede do míst, kde štěstí nenacházíš. Do míst, kde pro úsměv a radost není místo. Do míst, kde vládne zatuchlý vzduch beznaděje, smutku a místo jiskřivého dětského smíchu slyšíš jen děsivý nářek a pláč.

Do míst, kde se slzy mění v louže, drobné strouhy, potoky, dravé řeky vtékající do moří a oceánů.

Do míst, ve kterých nechceš být.

Do míst, kde tě bolí duše víc než cokoliv jiného.

Do míst, kde nechceš žít.

Ale i tohle je život. Někdy krutý a nelítostný. Přesto přesně takový, jaký má být. Právě takový, jaký jej potřebujeme, abychom mohli růst.

V dobách největších těžkostí a krizí rosteme. Dokážeme ze sebe vykřesat sílu, odvahu, vytrvalost, touhu po lepších zítřcích. Objevíme v sobě vnitřní sílu, díky které se znovu zvedneme a uděláme ten první, opatrný, nejistý krůček vpřed.

Vydáme se znovu nalézt naši ztracenou důstojnost. Naši sebedůvěru, naši vlastní hodnotu.

Cesta nemusí být jednoduchá a z počátku ani příjemná. Ale už jen ten samotný fakt, že jsme se pro ni rozhodli, nás posiluje a dodává nám sílu jít dál. Jít krok za krokem a nabývat na vlastní jistotě. Důvěřovat své cestě, svému životu, sám sobě. To je to, co nás naše cesta učí. To jak se klikatí, stoupá a zase klesá. Jak nám přináší drobné či větší překážky, které, chceme-li jít dál, musíme překonávat. A pak před námi rozprostře nádhernou mýtinu plnou lesních jahod. Jako by nás vybízela: „Tak už se, člověče, na chvilku zastav a vychutnej si tu krásu všude kolem sebe. Život přeci není jen o neustálém shonu a honěním se za cíly, plány, dokonalostí a bůh ví čím ještě. Posaď se a odpočiň si. Tvá cesta na tebe počká. Vždyť pokaždé záleží jen a jen na tobě, zda se po ní rozhodneš jít dál nebo se otočíš a vydáš se zpátky tam, kde to znáš. Jen na tobě záleží, kým chceš být. Kým se na své cestě staneš.“

To, co nás naše cesta učí, je víra v sebe. Nezdolná víra ve své schopnosti. Jistota, že dokážeme svůj život přežít. Že všechno, co se nám postaví do cesty, dokážeme překonat. Záleží na našem přístupu k nám samým, k životu i k situacím, které na nás čekají.

Záleží jen na nás, zda se ten skomírající plamínek uvnitř nás rozhodneme rozfoukat a zažehneme tak v sobě plamen vášně, naděje a víry v život, který chceme žít.

A jak to máte s tou vaší cestou vy?

Jak se vypořádáváte s většími či menšími životními milníky?